Hotel Josef byl pro mne prvním a zásadním projektem s Evou Jiřičnou

Hlavní stránka » Aktuality » Hotel Josef byl pro mne prvním a zásadním projektem s Evou Jiřičnou

S architektem Petrem Vágnerem se znám delší dobu, jeho ateliér úspěšně funguje téměř 20 let. U jeho současné spolupráci s Evou Jiřičnou a jejich projektech jsme se sešli k rozhovoru v pražské kavárně Slavia.

Jaká je historie atelieru AI – DESIGN?

Příští rok oslavíme výročí. Vznikli jsme jednoduše: Byl jsem na praxi u paní architektky Jiřičné v Londýně v roce 1995. Pak jsem se vrátil domů, abych si dodělal diplom a odsloužil náhradní vojenskou službu. Měli jsme dohodu, že bych se do Londýna měl vrátit. Nakonec se to ale vyvinulo tak, že už jsme něco začali dělat v době mé civilky. Nakonec to dopadlo tak, se nám tady naskytla nějaká práce. Řekli jsme si, že to společně zkusíme raději tady než v Londýně – a zkoušíme to už skoro 20 let.

Jaká je spolupráce s Evou Jiřičnou?

Připadá mi, že s Evou lidsky fungujeme. Každý člověk je individuum, každý máme každý nějaká specifika, ale jedeme tak trochu na podobné vlně. Eva sídlí v Londýně a sem jezdí řekněme každý druhý týden, někdy i každý týden na pár dní. Díky technologiím jsme v neustálém kontaktu. Je fajn s ní pracovat, protože její pohled je jiný. Připadá mi, jako bych se stále obohacoval a učil. Člověk si myslí, že něco lze vyřešit jen takhle… Ale jiné názory vás posouvají dál, beru to jako obohacující, osvěžující zkušenost. Je to fajn spolupráce a zároveň se přitom dost nasmějeme.

Specializujete se na nějaké konkrétní typy projektů?

Neříkáme, že jsme specialisté na hotely. Ale jedním z našich prvních projektů byl hotel Josef. Tehdy jsme v kanceláři byli jen my dva, Eva přijížděla a odjížděla… Až poté jsme začali nabírat další spolupracovníky. Hotel Josef byl pro mne asi jedním z hlavních a zásadních projektů, protože jsem se setkal skoro se vším a taky ke všemu přičichl. Ale jinak děláme různorodé projekty – od kongresových budov přes hotely, bytové domy, a dokonce i velké komplexy až po menší realizace. Těší nás to, protože to není rutina. Každý projekt je svým způsobem výzva – a to nás baví!

Kolik zakázek jste schopni současně realizovat?

Nejsme moc velká kancelář, máme maximálně do deseti lidí. Měli jsme období, kdy se to nějakým způsobem přehouplo a bylo nás více. Sám jsem to období nepovažoval za šťastné, protože jsem nikdy netoužil kancelář vést, starat se o management. Když se kancelář moc rozroste, člověk se v důsledku organizačních záležitostí méně věnuje profesi. Jsem rád, že jsme se stabilizovali. Pořád nám to umožňuje, že můžeme fungovat kreativně a můžeme si práci oživovat. Obvykle je to tak, že člověk, který u nás pracuje, má na starost zakázku a společně ji táhneme dopředu. Může se zdát, že máme rozpracovaných mnoho projektů, ale vzhledem k legislativním a jiným komplikacím se práce přelévá, takže projekt je sice živý, vyřizuje se ÚR nebo něco jiného, a tak mezitím můžeme stihnout něco dalšího. Fungujeme tak, že se nám zakázky různě oživují nebo naopak usínají.

Diskutujete tedy společně nad projekty?

Vlastně pro nás je zdravé, že Eva přijíždí vždycky po nějaké době. V mezičase jednotlivé projekty posouváme dále. Pracujeme společně; není to tak, že by někdo nakreslil něco a řekl, že tak to bude. Diskuse souvisí s tím, jaké jsou to projekty, případ od případu. Do některých z nich jsem více zapojen já, do jiných Eva, ale může se to lišit podle jednotlivých etap. Je to takový živý organismus.

Než zakázka projde celým povolovacím procesem, trvá to někdy i řadu let. Když se k ní po čase vracíte, nemáte nutkání ji zmodernizovat?

Stává se to. V podstatě neexistuje zakázka, která by pokračovala plynule a v rozumné době od návrhu k realizaci. Většinou se zasekneme na úředních problémech povolovacího charakteru. Třeba teď se nám obnovil projekt v Brně po 10 letech a další v Praze, ani nevím po kolika letech. Těžko s tím kdokoli cokoli udělá. Ten čas by mohl projektu i pomoci, objevily se nové trendy a impulzy. Povolovací procesy jsou poměrně dobře nastaveny v tom, že s každou fází se zvyšuje míra detailu projektu. Domnívám se, že je tam prostor, kde lze aplikovat aktuální a novější věci. Ale asi nikdy jsme si neřekli, že bychom nějaký projekt udělali úplně jinak. Samozřejmě člověk pochybuje celý život v různých oblastech a v různé míře.

Většinou architekt nemá mnoho času projekt zpracovávat a pak nastává dlouhé schvalování…

Čas má vždycky prioritu, ale na druhou stranu si myslím, že se nám zatím daří nic neodfláknout. Někdy je času méně, někdy více, ale je to vždy o komunikaci s klientem, jakým způsobem práci uchopit. Nedávno jsme odevzdávali pivovar, tam bylo extrémně málo času. Nakonec jsme to neprezentovali nijak konkrétně – takhle to bude a přes to nejede vlak, ale jako volný záměr, jak k tomu přistupujeme, co bychom chtěli udělat, co si myslíme, že je důležité pro to místo a co ne. Vlastně se to obrátilo v dialog s investorem. Opravdu pracujeme tak, že nějakou dobu hledáme krok za krokem společné řešení, nicméně čas je vždycky důležitý. Když po nás někdo chce nějakou až extrémní rychlost, tak někdy je možná lepší se do toho nepouštět…

Některé projekty se v současné době prezentují jakousi přidanou hodnotou, jako smart atd. Jak na tuto skutečnost nahlížíte?

Dnešní době říkám dřevěno-betonově-černé období. Je to taková vlna, že když člověk nepoužívá pohledový beton, černou barvu a dřevo, tak není úplně in. Nás baví si s tím hrát, různě to nadlehčovat, ale co se týká chytrých ambicí, myslím si, že developeři mají vždycky zpočátku velké záměry. Z praktického hlediska jsou tepelná čerpadla, technologie skel, izolace nebo rekuperace vzduchu už běžné, ale myslím, že nám tady chybí udělat další krok, abychom to lépe uchopili. Obecně na tom pořád nejsme nejlépe. Já sám ty technologie používám rád. Ale selský rozum mi napovídá, že stejně je nejlepší zmáčknout vypínač, aby se rozsvítilo světlo. Nemusím hledat v mobilu, která aplikace mi to světlo rozsvítí. Některé technologie jsou podle mne až příliš. Ale naopak tepelná čerpadla, rekuperace, alternativní výroba energií apod. jsou samozřejmě perfektní.

Paní Jiřičná je pro ateliér i jakýmsi zrcadlem současné architektury…

Eva nás obohacuje tím, že je členkou spousty porot, pracuje na školách a my díky tomu získáváme informace, kde se co děje, k čemuž bychom se normálně nedostali. To je část toho obohacování… Pozoruhodný je Londýn, co se tam děje, co se tam staví, jakou rychlostí! Teď se třeba připravuje dřevěný mrakodrap. Musíme vidět, co se děje, nezůstávat jen na vlastním hřišti, ale obrazně se podívat i na mistrovství světa a okouknout, jak to dělají jinde…

Praha má v současné době velký handicap, protože nikdo pomalu neví, podle jakých pravidel se vlastně staví…

Tohle vnímám hodně bolestně. Všichni architekti trpí, že se prostě ztratila pravidla. Máme jeden projekt v Praze na Rohanském nábřeží a už jsme ho čtyřikrát předělávali. Jednou byl podle původních OTP, pak byly PSP, teď jsou ty či ony, kdo si to má pamatovat… Pojďme už přijmout jeden závazný předpis, abychom mohli začít všichni pracovat, a ne dělat varianty oslunění ano – ne.

Není v tomto ohledu trochu na škodu, že jsme malá země?

Ono to má své přednosti. Když se vrátím ze světa, vždycky si říkám: Máme tu Prahu ale krásnou! Je to tu malé, letiště je malé, jen ty zácpy máme takové, jaké jsou. Teď jsem byl s Evou dvakrát v Číně, vždycky po návratu jsem si říkal, jak je to fajn, že se člověk rád vrací, a má to tu jistou poezii. Na druhou stranu nás to dotlačí k tomu, že také budeme muset stavět výškové budovy v blízkosti Prahy, protože se tomu vlivu neubráníme.

Které projekty jste dokončili?

Dokončili jsme ve Frýdku-Místku moc hezký projekt Národního domu, který má jeden sál s přístavbou ze 70. let. Město přišlo s nápadem tu přístavbu zbourat a dostavět k tomu komplex s velkým a malým sálem a celé by to dohromady propojovala – a tím se také oživila stávající budova. Ta teď není úplně dobře využitá, je taková zanedbaná. Tento projekt jsme nedávno veřejně prezentovali. Jsme zapřaženi na Rohanu, kde máme jednu administrativní budovu a čtyři bytové domy. Ten projekt byl poměrně nadlouho zastavený, teď máme zelenou a musíme dohnat to, co jsme zameškali nikoli vlastní vinou.

… které další?

Ještě bych chtěl zmínit takový bonus s Evou jsme spolupracovali s firmou ARUP, domluvili jsme se, že v rámci návrhu začleníme jejich pohled, a to bylo nesmírně obohacující. ARUP je významná světová inženýrská firma – byla založena panem Arupem, kterého Eva shodou okolností znala a jemuž rekonstruovala dům. Po jeho smrti ho někdo koupil a chtěl ho zbourat, ale Eva ho nakonec přesvědčila, že je lepší ho zachovat a upravit – to je jeden z jejích známých obrázků. Díky ní spolupracujeme i s dalšími londýnskými firmami, což nám umožňuje jiný úhel pohledu.

Takže i zahraniční zakázky?

Zahraniční projekty většinou dělá Evina londýnská kancelář, my jsme jich udělali pár, nějakou vilku u moře apod. Spíše se orientujeme na domácí klientelu, pro kterou ale kreslíme i projekty venku.

Takže architekti mají práce dost?

Architekti teď mají po hubených letech daleko lepší období, to oživení je markantní. A nám se resuscitují velké projekty, které byly z různých důvodů zakonzervovány. Teď jsme dělali za Prahou návrh na malé nádherné městečko. Ten kdyby se povedl, bylo by to úžasné!

ARNOŠT WAGNER / FOTO: ARCHIV ATELIERU AI – DESIGN

FOR ME, THE HOTEL JOSEF REPRESENTED THE FIRST FUNDAMENTAL PROJECT WITH EVA JIŘIČNÁ

I have known the architect Petr Vágner for some time now and his studio has been operating successfully for almost 20 years. We met for this interview on his current co-operation with Eva Jiřičná and their projects at the Slavia Café in Prague.

What is the history of the AI – DESIGN studio?

We will celebrate an anniversary next year. The way we were established was simple: I served my apprenticeship at the architectural studio of Eva Jiřičná in London in 1995. Then I returned home to complete my degree and serve in the alternative civil service. We had already agreed that I should return to London. However, as it worked out we had already started working on something during my alternative civil service period. Eventually it turned out that there was work for us here. We decided to try it together here rather than in London – and we have been doing so for almost 20 years now.

What is co-operation with Eva Jiřičná like?

It seems that Eva and I work humanely. Each person is an individual. We all have certain specifics but all ride a similar wave. Eva is based in London and comes here, let’s say, every other week, sometimes even each week for a few days. We constantly remain in touch thanks to technology. It is wonderful to work with her as her perception is different. I feel as if I was constantly learning and enriching myself. One believes that things can only be solved in this manner… But other opinions move you further on. I consider this an enriching and refreshing experience. It really is a great co-operation and we also have a good laugh together.

Do you specialise in certain particular types of projects?

We don’t state that we are hotel specialists but one of our first projects was the Hotel Josef. It was just Eva and I in the office then. Eva was coming and going… Only then did we start taking on other colleagues. Hotel Josef was probably one of the main and fundamental projects for me as it allowed me to identify virtually everything and also to enjoy a taste for everything. Nevertheless, we work on various projects – from congress buildings to hotels, housing blocks and even large complexes and smaller realizations. That we enjoy that as our work is not just routine. Each project is, in its own way, a challenge – and that’s what we like!

How many projects are you able to realize at the same time?

We are not that big a studio, we have a maximum of ten people. There was a period when it exceeded that and there were more of us. For myself, I didn’t consider those to be exactly happy times as I never really wanted to run the studio and take care of management. When a studio becomes too large, one pays less attention to ones profession due to organizational issues. I’m glad we became stabilised. This allows us to remain creative and enliven our work. The way it usually works at our studio is that the person who works there is in charge of a procurement and together we bring it forward. It may appear that we have many projects that we work on but our work seesaws due to legislative and other complications, so the project is still alive and planning permits or other things are being dealt with, so we can manage something else in the meantime. The way we work, our procurements become enlivened or tend to go to sleep at various times.

Do you discus projects together then?

The fact that Eva arrives after some time is actually healthy for us. Meanwhile, we progress further with individual projects. We work together; not that one would design something and say this is how it has to be. The discussions depend on what the projects are about, case by case. Some of them involve me more, some Eva, but this can also differ regarding individual stages. It is a kind of a living organism.

It sometimes takes several years before a procurement proceeds through the approval process. When you get back to it sometime later, don’t you feel like modernizing or updating it?

It does happen. There is basically no procurement that would proceed fluently and in a reasonable time, from project to realization. We usually get stuck on office issues of an approval character. Now we have, for instance, a project in Brno being renewed after 10 years and another in Prague, I can’t even remember how many years that was. No one can do much about it. This time scale could also assist a project as new trends and impulses appear. Approval processes are relatively well set up in such a way that the level of a project’s detail increases with every phase. I believe there is space for applying current and more recent items but we have probably never said that we would do something entirely differently. One naturally doubts things in different areas and at a different level all his life.

An architect doesn’t usually have much time to elaborate on the project and then comes the long approval period…

Time is always a priority but, on the other hand, I consider we have so far managed never to do a sloppy job. Sometimes there is less time, sometime more, but it is always about communication with clients as to how to fully understand the work in hand. We have recently handed over a brewery where we had extremely little time. Eventually, we didn’t present it in any particular way – this is the way it is to be and that’s that. We presented it as an open project, how we approached it, what we would like to do with it, what we thought was important for the place and that which we didn’t. It actually turned into discussions with the investor. We work in such a way that for some time we look, step by step, for common solutions but time is always vitally important. When someone wants something extremely urgently from us, it is sometimes perhaps better not to get into it at all…

Some projects are currently being presented through a sort of added value, like smart etc. How do you view this fact?

I call these days the timber-concrete black times. It’s a wave whereby when one doesn’t use architectural surface concrete, black colour and wood, he/she is not entirely in. We enjoy playing with it, lightening it in various ways but when it comes to smart ambitions I think that developers always have big eyes at the beginning. From a practical point of view, heat pumps, glass technology, insulation or heat recovery are already a common thing but I think that we lack in taking a further step in grasping it better. We are generally not doing any better now. Myself, I enjoy using technologies but common sense tells me that it is best to click the switch to turn the light on anyway. I don’t need to search my mobile to see which application can turn my light on. I simply find some technologies too much. But heat pumps, heat recovery, alternative energy production and other things are, on the other hand, perfect.

Mrs Jiřičná is also a kind of mirror of contemporary architecture for the studio…

Eva enriches us by being a member of many committees, working at schools and it is there we get information regarding what is happening and things that we would normally not get into. That is part of the enriching… London is remarkable. What is happening there, what is being built there and how quickly! Now they are, for instance, preparing a wooden skyscraper. We must see what is happening. Not only to remain on our own pitch but also to look symbolically at world championships and see how they do it elsewhere…

Prague currently has one big handicap as hardly anyone knows which building rules are actually being adhered to…

I find this very painful. All architects suffer from the fact that rules and regulations have simply disappeared. We have one project at Rohanské nábřeží in Prague and we have already re-done it four times. First it was based on the original OTP, then came the PSP, now we have this or that or something else… who can remember. Let’s all accept one set of binding regulations so that we can all start working properly and not making yes – no options for an influx of sunlight.

Isn’t it to our detriment to be a small country?

It has its qualities too. When I come from abroad I say to myself: Our Prague is beautiful! It is small here, the airport is small…just the traffic jams are the way they are. I was twice in China with Eva and when I came back I always thought how great it was for one to be happy to come back, which sounds sort of poetic. On the other hand, the situation can force us into having to build high-rise buildings near Prague as we won’t be able to stand up to this influence.

What projects have you completed?

We have completed one very nice project for the National House in Frýdek-Místek, which has one hall with an extension dating back to the 1970s. The town itself came up with the idea to demolish the extension and build a complex with a large and small hall, which would all be interconnected and would revive the existing building. Currently, that is not all that well utilized and is dilapidated. We have recently presented this project publicly. We are laden with work at Rohan, where we have one administrative building and four housing blocks. That project was terminated for a relatively long time but now we have the green light and must catch up with what we’ve missed, albeit not being due to any fault of our own.

… what else?

I would also like to mention a kind of bonus: Together with Eva, I have co-operated with ARUP and agreed that we will include their views within the framework of the project and that was incredibly enriching. ARUP is a significant global engineering company, founded by Mr. Arup, who Eva actually knew and reconstructed his house for him. Someone bought the house after his death and wanted to demolish it but Eva ultimately persuaded him that it was better to retain and modify it – that is one of her well-known images. Thanks to her, we also co-operate with other significant London companies which allows us to have a varied point of view.

So there are procurements abroad as well, is that right?

Projects abroad are usually done by Eva’s studio in London. We did a few of them such as a small villa on the seaside and so on. We tend to focus on local clientele for whom we also design projects for abroad.

That means that architects have enough work on their plate, is that so?

Architects are now, after some slim years, experiencing better times and this revival is noticeable. And our large projects, which were terminated for different reasons, are being resuscitated. Presently, we have been working on a project for a small and delightful town outside Prague. If this works out, it will be amazing!

ARNOŠT WAGNER / PHOTO: ARCHIVE ATELIERU AI – DESIGN

Sledujte nás

Copyright © 2018 WPremium event, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.