Ocenění s rozpaky aneb Česko v Miláně 2015

Hlavní stránka » Aktuality » Ocenění s rozpaky aneb Česko v Miláně 2015

Skončilo EXPO 2015 v Miláně. Skončila velká mezinárodní výstava věnovaná zásadnímu problému současnosti: Potraviny pro planetu, energie pro život. EXPO byla velevelevýstava, jíž se zúčastnilo na 150 zemí a několik mezinárodních i národních korporací. Byl to taky trochu halasný jarmark, jen tu nešlo o prodej věcí (většinou). Byl to veletrh myšlenek. Architektonických, stejně jako těch týkajících se potravin. Architektura se tu nabízela v široké škále nápadů, od těch, co byly na hranici kýče, až po nápadité a přitažlivé stavby současnosti.

Skončilo EXPO 2015 v Miláně. Skončila velká mezinárodní výstava věnovaná zásadnímu problému současnosti: Potraviny pro planetu, energie pro život.

EXPO byla velevelevýstava, jíž se zúčastnilo na 150 zemí a několik mezinárodních i národních korporací. Byl to taky trochu halasný jarmark, jen tu nešlo o prodej věcí (většinou). Byl to veletrh myšlenek. Architektonických, stejně jako těch týkajících se potravin. Architektura se tu nabízela v široké škále nápadů, od těch, co byly na hranici kýče, až po nápadité a přitažlivé stavby současnosti.

V hlavní roli potraviny

Sice tu nebyly stavby, nad nimiž by bylo možno ustrnout a udělat „JÉ!“ a říci si, že tam půjde budoucnost, ale většina pavilonů lákala svou nápaditostí. Monako pavilonem ze skutečných lodních kontejnerů a expozicí s využitím typových přepravních beden, USA průchozím pavilonem, na jehož „okenicích“ se za sluncem otáčely zeleninové zahrádky, Izrael šikmými stěnami ukazujícími, kde všude se dá něco pěstovat, polská stavba složená z bedýnek na přepravu zeleniny, Nizozemsko šikmým trávníkem a traktorem na něm, Rusko dlouhým zrcadlovým „kšiltem“, Brazílie zavěšeným houpacím přístupovým chodníkem, Turkmenistám orientální okázalostí jak z Pohádek tisíce a jedné noci, Kuvajt plachtovím a vodními efekty… Každý hledal poutavý a lákající vtip, odkazující k závažnému tématu potravin pro planetu. A skoro všude stály fronty, někdy i více než hodinové, lidé byli dychtiví poučit se i pobavit. Třeba sledovat, jak se dá udělat prostorový polyekran na talíře (ve španělském pavilonu) nebo si jen poslechnout živou klavírní hudbu v maďarském pavilonu…

Podle starého Říma

Chudé země se propojily podle toho, co mohou nabídnout – státy, kde je dominantní rýže, kávové či kakaové země. Měly unifikované malé pavilony s jednotnou úpravou a k tématu přitažlivě upraveným meziprostorem. Podobně to měly země z aridních oblastí. Byť tam všude se pak interiéry měnily většinou na tržiště domorodého umění nebo na rychlá a skvělá občerstvení.
To vše bylo upořádáno podle římského způsobu: Od východu k západu se pavilony řadily podél více než 750 m dlouhého decumanu, od severu k jihu podle 350 m dlouhého carda. Hlavní pěší trasy byly zakryty lehkou plachtovinovou střechou. Střed dlouhé třídy byl pojednán možná až příliš realistickými, ale půvabnými stánky na téma potravin – ovoce, zelenina, sýry, maso, uzeniny… A v samém závěru pak byl klidný areál věnovaný v poslední době tak oblíbenému slow food, a to i se záhony a s degustačním stánkem. Bylo to zábavné, bylo to poučné, bylo to únavné…

Česká rozmařilá úspornost

Už se stalo tradicí, že Česko se tohoto specifického veletrhu účastní. V závěru se opatrně pochlubilo, že dostalo bronzovou medaili mezi malými pavilony, i tím, že už v průběhu výstavy byl jeho pavilon označen za nejpohodovější a nejvstřícnější k návštěvníkům. Ovšem bylo to chlubení vskutku opatrné – když jen srovnáme, kolik slávy se nadělalo kolem cen z Bruselu či z Montrealu, tak to bylo skoro podivné. Chlubíme se, nebo ne?
Možná tak moc ne, neboť do Milána není daleko, cestování je na rozdíl od oněch dávných dob mnohem jednodušší a na EXPO se mnozí z Česka vydali. Jejich svědectví byla ovšem trochu odlišná, spíš rozpačitá, rozhodně o žádné velké slávě nevypovídala. Co si o tom lze myslet?
Nutno si trochu vzpomenout na to, jak pavilon vznikal – nebyla na něj vypsána žádná architektonická soutěž. Ba ani soutěž na libreto. Byla vypsána soutěž pouze a výhradně na zhotovitele. Který navíc měl výstavbu zaplatit a stát si od něj pavilon jen pronajal. Tedy za podmínek, které svědčiy o tom, že se účastnit chceme, ale chceme být úsporní. Pro upřesnění – zhotovitel měl přijít s projektem i libretem. Byla to tedy soutěž víceméně stavebních firem, které byly ochotné se na nákladech na výstavní prezentaci podílet. Nejsem si jistá, jestli to vede k nejlepším výsledkům – ale je pravda, že architekti v posledních letech ukazují, že vypisování veřejných architektonických soutěží se nevyplácí a k nejlepšímu výsledku taky ne vždy vede.
Takže výsledek odpovídal předpokládané úspornosti. Modulární architektura umí být hodně zajímavá. Tahle však nebyla. Tahle byla nenápadná, nenápaditá, jako by v sobě nesla vědomí toho, že po návratu bude znovu postavena v sídle stavební firmy a bude sloužit běžnému účelu, byť zatím těžko předpovědět jakému. Možná expozice slivovice… Mateřská škola, jíž se někteří oháněli, by to mohla být poměrně složitě (ale třeba bude).
Český pavilon byl na docela exkluzivním místě – pro ty, kdo přijeli metrem, byl na začátku decumanu, pro ostatní byl na jeho konci – mohl tedy být skvělým úvodem, nebo vše shrnujícím závěrem. Proč tomu tak nebylo? Proč byl sousední firemní stánek Algidy, jeden z mnoha na výstavišti, o tolik výraznější? Jak se český pavilon představil? Napřed byl velký bazén, brouzdaliště, které určitě v letních měsících bylo příjemným osvěžením, a lehátka kolem něj byla téměř jedinými volně přístupnými sedacími zařízeními v celém areálu – to bylo určitě plus. Auto-leto-pták v bazénu vypadal zábavně, ale jeho smysl unikal. Za bazénem v hloubi pod stavbou začínalo schodiště, které stoupalo vzhůru do prostoru jaksi spíš uzavřeného, nad ním visely svazky svítících skleněných vláken, bohužel jeden poměrně brzy zhasnul – a takový zůstal až do konce EXPO. Kdo vystoupal do prvního patra, mohl se rozhlédnout – a vpravo našel skladiště odložených a nefukčních věcí. Později ho někdo aspoň přehodil černou látkou. Ovšem vstupní dojem tím byl jasně dán.

Nebo úsporná rozmařilost?

Expozice se v průběhu celé výstavy měnila, tak je těžké ji hodnotit podle exponátů. Jen toho hlavního tématu, Potraviny pro planetu, energie pro život, toho tu bylo málo. Jen energie vody, pokud jsem expozici pochopila, ale to vypadalo spíš na nedorozumění. Snad jen prostor se dá hodnotit – malý, nízký, ne zcela přehledný. Na střeše půvabná zahrada s výborným výhledem na areál, avšak s nevelkým komunikačním prostorem – 10 lidí už tu tvořilo dav. Expozici bylo možno projít s průvodcem, který vysvětloval, jak skvělé věci tu jsou vystaveny. Nicméně koho napadlo vzít si průvodce… Vždyť EXPO je velevelevýstava.
Byly tu pavilony více než stovky zemí, byly tu pavilony firemní, byly tu pavilony stravovací i obchod budoucnosti. Vstupenka byla většinou dvoudenní. Tak si lze snadno spočítat, kolik času kdo měl na ten který pavilon. A přesto lidem stálo za to stát fronty. Všude. S jedinou výjimkou. Náš pavilon byl jediný národní pavilon, u nějž fronta nestála, nebudu-li počítat krátkou frontu na pivo u stánku před ním.
Ale vlastně jsme se představili správně. Přesně tak, jak odpovídá našemu současnému naladění. Ne úsporně, ale skrblicky – a zároveň rozmařile. Přízemně, upřipomínkovaně, nenápaditě, je to snad už prokletí našich oficiálních prezentací. Škoda. Nebývalo to tak, české, resp. československé pavilony byly vždy obdivované nejen porotami, ale především návštěvníky. Tak snad se to zase jednou vrátí…

Radomíra Sedláková

Sledujte nás

Copyright © 2018 WPremium event, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.