Václav Hlaváček: Mrzí mě, že nevznikla Kaplického knihovna

Hlavní stránka » Aktuality » Václav Hlaváček: Mrzí mě, že nevznikla Kaplického knihovna

Václav Hlaváček a české ateliéry mezinárodní společnosti Studio acht jsou od roku 1993 podepsáni pod pěknou řádkou realizací. Tentokrát jsme se nezaměřili na představení konkrétních projektů, ale na šíře pojaté téma urbanismu a tvorby nových městských čtvrtí v kontextu existujících měst, změny funkce i revitalizace území.

Při tvorbě nových městských celků musí být architekt trochu vizionář…

V případě rozsáhlejších konceptů, řekněme do 500 000 m2, je hrozně těžké prosadit projekt, protože nevidíte na 50 let dopředu. Nevíme, jestli budeme jezdit auty na naftu nebo na vodík nebo nám narostou křídla. Zásadou číslo 1 je při větších konceptech krajinotvorba, souznění s morfologií terénu, světových stran a do jisté míry s určitým časovým limitem pro předpověď dopravního skeletu. Nevíme, co se v budoucnu stane… Ale všechno ostatní, koncept, musí architekt vychytávat v čase jakýmsi periferním viděním, musí okamžitě citlivě reagovat na společenské a ekonomické změny.

Můžete uvést příklad?

Mám příklad živého konceptu – náš projekt Na Ponávce, v bývalých škrobárnách v Brně. Bývala to industriální zóna s velkou ekologickou zátěží, říčka Ponávka byla zatrubněná a polozasypaná, nebyla ani vidět. Místo páchlo naftou, byly tam dvě staré lokomotivy… Ale za pět minut jste odtamtud pod Petrovem, ve středu Brna. Začínali jsme tam s retailem a postavili malé boxy holandského ražení. Zájemci se nejdřív vylekali, ale pak se vraceli zpátky, protože zjistili, že ne všechno musí být u dálnice, 20 km za městem. Teď je Na Ponávce maloobchod, velkoobchod, administrativa, showroom, grafické studio, prodej květin atd. Lidé si na to začali zvykat. Území už je dost sofistikované, došlo k rekultivaci Ponávky, vznikly zelené břehy… Je zde jasné dělení a ukázalo se, že při dobrém konceptu založení příčného uličního systému k ulici Masné je to zajímavé území pro administrativu.

Jaký je současný stav?

Staví se už třetí budova vývojového centra jedné nadnárodní společnosti, jsou tam tři domy vývojářů, mladých lidí, inženýrů. Ta společnost podporuje studenty už od druhého ročníku, platí jim stipendium. Takže náš developer se rozhodl, že těm nejúspěšnějším poskytne studentské bydlení zadarmo. Takže jsme před půl rokem otevírali první studentskou kolej. Je koncipovaná tak, že ji lze využít i jako startovní bydlení pro manažery, jimž stálo za to jít za tou společností do Brna. Samozřejmě, že bydlení v této oblasti si vyžádá určitou porci služeb. Na papíře už máme další kolej. Najednou vidíte, že území, které bylo odsouzeno k zániku a nikdo si s ním nevěděl rady, má tři čtyři nové funkce, protože bylo dobře připravené a reagovalo na potřeby společnosti. Ukazuje se, že nejhorším nebezpečím je statičnost územních plánů. Jsou města, která mají územní plány staré 40 let a udržují status quo, objednávají studie, aby územní plány zakonzervovala. A my jako architekti, urbanisté zvedáme ruku a říkáme: Tady je to špatně, tady je chyba, tady je disproporce, tady je špatně funkce, tady je špatně doprava. Ale oni říkají: Nene, my jenom chceme zastavit developery a nechceme, aby se tu něco dělo… Jenže si neuvědomují, že s městem je to jako s lesem: Když sázíte les, tak ho nesázíte pro sebe, ale sázíte ho vždycky pro své děti.

Jak vnímáte postavení architekta ve společnosti?

Odborná veřejnost a lidé vzdělaní moc dobře vědí, že jsou tady desítky dobrých architektů, srovnatelných se světem. Jenom ta profese je podceněná. Mohu to porovnat s Nizozemskem, kde nejsou architekti přepláceni, ale v porovnání s naší republikou tam mají určitou prestiž. Lékaři také nejsou nejbohatší lidé ve společnosti, ale co se týká prestiže a uznání, bude 99 % společnosti řadit lékaře na první místo. Žebříček společenského postavení má určitou logiku, ale u nás je problém s ohodnocením, placením. A nemám na mysli architekta jako takového, ale peníze pro předprojektovou přípravu.

Jak to myslíte?

Kolik let připravuje světový architekt galerie, kostely? Velké stavby klidně i 5–8 let. Nemůžete chtít po architektovi, který musí mít kolem sebe tým špičkových lidí, aby v krátkém čase za málo peněz, s osobním nasazením, bez pomoci, naopak s překážkami ze strany úředníků a bez důvěry investora byl schopen postavit světovou věc. To nejde. Alespoň něco z toho tam musí být, jinak mu nepomůže sebevětší talent ani nejbohatší sponzor. Jestliže ho investor nevyslyší, městská část řekne ne, tak ani se sofistikovaným investorem v zádech to prostě nejde. A i kdyby všechno z toho bylo v pořádku, dostane na to místo jednoho roku projektové přípravy jen tři měsíce a ve smlouvě vyjmenovaná penalizace na dvou A4. Trabantem prostě nemůžete jet Formuli 1, to nejde. Všichni říkají – a je to pravda pravdoucí, hodně cestuju – že Praha je nejkrásnější město světa. Takže si snad zaslouží, aby v těch nejexponovanějších lokalitách byl na projektovou a předprojektovou přípravu věnován dostatek energie, času, peněz a péče, ne?

Historická architektura je tady ve většině případů dodnes, třeba Václavské náměstí. Samozřejmě tam zanechaly stopy některé necitlivé zásahy z minulosti…

Oba máme na mysli období přibližně 30–40 let, v druhé půli minulého století, v prostoru, který vznikl ve 14. století, ale poměrově a velikostí funguje dosud. Chci říci, že zhruba do 50. let ještě pracovala generace architektů, stavitelů, stavebních firem, řemeslníků, kteří byli zvyklí na tu nejvyšší kvalitu zpracování a poctivý přístup z konce 19. století. Bavme se o formě. Rudolf Stockar přemýšlel, zda si na Václavském náměstí mohou dovolit dát tiskárně funkcionalistickou fasádu, přitom ve stejnou dobu, tj. v roce 1928 už stavěl Ludvík Kysela na Baťově paláci lehoučké skelety, za které by se nestyděli ve Francii. V tom období to byla špičková kvalita, protože Václavské náměstí vždycky bylo centrem obchodu. Kdysi Koňský trh, dneska hlavně oblečení. Je to velký byznys… Chlubíme se tím, že Praha je živoucí město, že to není skanzen, že to je město, které žije, roste, rozvíjí se, kde se pracuje… V období, o kterém jsme mluvili, tedy od konce 19. století až do roku 1950, nenajdete v produkci obecně – v módě, v průmyslovém designu, v architektuře, v knižní kultuře – hluché nebo podřadné místo. Samozřejmě, byly komerční výhonky, ale většinová produkce byla velmi kvalitní. Problém je, že nyní je to naopak. Většinová produkce z 90. let nebyla příliš kvalitní. Nekvalitní architekturu produkuje nekvalitní architekt – ten samozřejmě více poslouchá developery, takže pak komerce v tom špatném slova smyslu převáží. My si to možná ani neuvědomujeme, ale dnes se poměr nekvalitní a kvalitní produkce se pomalinku začíná otáčet. Vidím to v grafice, v užité grafice, v průmyslovém designu, v architektuře… V tomto ohledu jsem optimista. Pro mne je důležitější, že společnost je živá, zdravá, sebekritická a jde dopředu. Pro mne – a teď se budu hodně rouhat, je barák „jen“ barák, ten se dá zbourat. Strašně mě mrzí, že nevznikla Kaplického knihovna. Co se stalo? Nad obrázkem, který vyšel v novinách o velikosti 2 × 4 cm se rozhořel oheň nenávisti. Jednak osobní k panu architektovi, jednak politiků jeden k druhému; jeden se přivazoval řetězy, druhý zase něco večer řekl a ráno to popřel. Prostě úplné nechutnosti a přitom možná ani tak nešlo o ten dům. Šlo o to, že Praha mohla překročit práh odvahy a něco udělat. Vždy, když něčemu zabráníte, musíte počítat současně se ztrátou. To už nemluvím o těch řečech, že bráníme Letnou! Praha to neudělala – a já mám pocit, že dlouho nemá k nějakému takovému kroku sílu. Podívejte se na původní kritiku uliční čáry u Tančícího domu Gehryho a Miluniče. A dnes je ten dům na všech pohlednicích a letácích, lákajících turisty do Prahy.

Jak nahlížíte na velké obytné celky v Praze?

Co je atribut rozvoje Prahy? Okruh, o kterém se cudně nemluví? Podle mne je to velká katastrofa na desítky let dopředu. Praze nezbývá nic jiného než rozvíjet síť metra. Jednotlivé stanice by se měly velmi sofistikovaně nadčasově urbanizovat. Lidé na sídlištích by si měli uvědomit, že prostředí, v němž žijí, je v mnoha případech nedořešené, je dokonce nedostavěné i podle původních plánů autorů sídlištních celků. Dneska už i slovutní historici malinko berou na milost i takový počin, jako bylo sídliště v Bohnicích, které po dlouhé desítky let ničí panorama z Petřína, protože za katedrálou sv. Víta vidíte zubatici dojezdu výtahů panelákových bloků. Ale co se týká rozvoje města, bylo jen otázkou času, kdy se vlastně pláně nad Bohnicemi zastavějí. To bych nebral jako negativum. Ale abych se vrátil zpět. Někteří progresivní historici říkají: A vidíte, že i ta krajina kolem Prahy je tak zajímavá a vlastně malebná, dokázala pojmout ty obrovské sídlištní celky, které obydlelo 50 000, 70 000, 100 000 lidí. Někdo tento krok musel udělat a někdo musel v tom měřítku myslet. To měřítko vůbec lidé ztratili. Já dávám jako příklad u některých nedostavěných sídlišť, že to jsou vlastně stepi malých lidiček – a teď to neberte pejorativně, že by to byli malí lidé – ale že je vidíte z dálky, jak přicházejí k metru. Jdou tou pustinou, které říkají park, ale on to park vůbec není, protože ten vypadá jinak. Ale v poměru k těm sídlištím by tam měly být lesy. Měla by tu být sídliště finského typu s lesy. Jenže o ty parky a lesy se taky někdo musí starat, někdo je musí vysadit, musí se obětovat pro další generace a vynaložit prostředky, přestože se nedožije toho, až ten strom bude mít 4 m v koruně. Ale zažijí to naši vnuci… To se nestalo. Takže přijdete na sídliště a připadáte si jako v nějakém z hlediska měřítka neurčitém prostoru, protože ten malinký človíček se k vám blíží a blíží a pak vás najednou mine…

Arnošt Wagner / foto:© CTP INVEST, alena kamas

VÁCLAV HLAVÁČEK: I AM SORRY THAT KAPLICKÝ’S LIBRARY WASN’T BUILT

Václav Hlaváček and the Czech studios of the international company Studio acht have, since 1993, realized a considerable number of projects. This time we didn’t focus on introducing particular projects but on the broader topic of urbanism and the creation of new city districts within the context of existing towns and changes in function and revitalization.

When creating new urban areas, the architect must be a bit of a visionary…

In the case of more extensive concepts, let’s say up to 500,000 sq m, it is really difficult to put through a project as you cannot see 50 years ahead. We don’t know if we are going to drive diesel or hydrogen cars or even if we will have grown our wings by then. What is the main principle when realizing larger concepts is the landscape, coherence with the morphology of the terrain, cardinal points and to some extent some sort of a time limit for the forecasting of traffic framework. We don’t know for certain what is going to happen in the future… However, the architect must deal with everything else, i.e. the concept, in time via some sort of peripheral vision and must immediately respond to social and economic changes.

Can you give an example?

I have the example of an existing concept – our project Na Ponávce situated in the former starch plant in Brno. It used to be an industrial zone with an enormous ecological burden. The Ponávka Rivulet was filled with pipes and partially backfilled and was hardly visible. It smelt of oil and there were two old locomotives… However, it only takes seven minutes from there to Petrov, that being the centre of Brno. We commenced there with retail and built small boxes in a Dutch style. Interested parties at first became a little frightened but then kept coming back as they realized that not everything needs to be located by the motorway being 20 km outside the town. Now there are retail, wholesale, administration, showrooms, a graphic studio, florist’s etc. People started getting used to it. The area is sophisticated enough, Ponávka was revitalized, green banks emerged… There is a clear dividing line and it demonstrates that when having the good concept of a crosswise system in Masná Street, it becomes an interesting area for administration.

What is the current situation?

Already the third building of the development centre for one transnational company is under construction and there are three buildings for developers, young people and civil engineers. The company supports students from their second year at university and pays for their scholarships. So, our developer decided to provide the most successful ones with student housing free of charge and half a year ago we opened the first hall of residence. It is designed in such a way that it can either be utilized as starter housing for managers who found the company worth following to Brno. Housing in this area naturally requires some form of amount of services. We already have another hall of residence on paper. Suddenly, you see that the area that was pushed aside to become doomed and nobody knew what to do with it now has some three or four new functions as it was well prepared and responded to the needs of society. It shows that the biggest danger is the static nature of the outline plans. There are towns whose outline plans are 40 years old and maintain the status quo and order studies that are to preserve them. And we, the architects and urban planners are raising our hands saying: This is wrong, there is a mistake, there is disproportion, the function there is wrong, it has poor transport service. But they say: No no no, we only want to stop developers and don’t want anything happening here… But they don’t realize that towns are like forests: When you plant a forest, you don’t do it for yourself but for your children.

How do you see an architect’s po­sition within society?

A professional public and well educated people are well aware of the fact that we have dozens of good architects comparable with foreign ones. But the profession is underestimated. I can compare it with the Netherlands where architects are overpaid but, compared with our country, have some prestige. Doctors are not the richest either but when it comes to prestige and appreciation, 99% of society will put them on first place. The chart of social standing has some logic but in our country it is a problem of assessment and payment and I am not talking about an architect as such but finance for pre-project preparation.

What do you mean?

How many years does it take for a foreign architect to prepare galleries and churches? Even 5 to 8 years when it comes to large buildings. You cannot ask an architect, who needs to be surrounded with a team of top class people, to build a world-class building in a short period of time, for little money, with his own sweat and tears and without help and to do so with all administrative obstacles and without the investor’s con­fidence. That is impossible. At least some of that must be there. Otherwise nothing, not even the broadest talent nor richest sponsor, can help. If the investor does not listen and the council says no, it is just impossible, even if the investor was sophisticated. And even if all that was all right, he will only have three months for project preparation instead of a year and his contract will include two A4 pages stating penalizations. You cannot simply compete in Formula 1 in a Trabant. Everybody says – and it is true, I travel a lot – that Prague is the most beautiful city in the world. So it deserves having enough energy, time, money and care to be paid to a project and pre-project preparation at the most exposed locations, isn’t that right?

Historical architecture is, in most cases, still here, for instance take Wenceslas Square. Some insensitive interference from the past naturally left some footprints there…

We are both thinking of the era of 1930s and 1940s in an area that emerged in the 14th century but still works with regards to its size and ratio. I am trying to say that until the 1950s, there was still a generation of architects, contractors, building companies and craftsmen who were used to the highest quality of realization and conscientious approach from the end of the 19th century. Let’s talk about shape and form. Rudolf Stockar was thinking that if they dare to give the printing plant at Wenceslas Square a functionalist façade and at the same time, that is 1928, he and Ludvík Kysela were already building light frames for the Baťa palace, which they wouldn’t even have been ashamed of in France. It was first class quality then as Wenceslas Square had always been the centre of trade. At one time a horse market, today mainly clothing. It’s big business… We boast that Prague is a living city, that it is not an open-air museum, what it is a city that is alive, which keeps growing and developing, a city where people work… In the period we were talking about, that is from the end of the 19th century to the year 1950, you won’t find a vacant or secondary place – in fashion, design industry, architecture, and book culture. There were naturally some commercial offshoots as well but the majority of production was of a very high quality. The problem is that the present day situation is the other way round. The majority of production from the 1990s was of very poor quality. Poor quality architecture is produced by a poor quality architect – he listens to developers more and also the commercial side then proceeds in a bad way. We might not realize it but the ratio between poor quality and quality production is slowly starting to evolve. I can see it in the graphics, in applied graphics, in industrial design, in architecture… There I remain optimistic. What I find more important is that society is lively, healthy, and self-critical and moves ahead. For me – and now I will really blaspheme – a house is ‘just’ a house that can be demolished. I am really sorry that Kaplický’s library wasn’t built. What happened? The 2×4 cm picture printed in the paper ignited a kindred of hatred. Personal hatred towards the architect and hatred amongst politicians; one chained himself up, another one said something in the evening and denied it in the morning. It was simply disgusting and it might not even be all about the building. The point was that Prague couldn’t step beyond the threshold of courage and do something. Always when you prevent something you must also count with losses. And I am not talking about those arguments that we are protecting Letná! Prague simply didn’t do it and I feel that is has no power to do so in the long term. Just look at the original criticism of the street line by the Dancing House by Gehry and Milunič. Now the building is displayed on all postcards and leaflets that attract tourists to Prague.

How do you see large residential complexes in Prague?

What is the attribute of Prague’s deve­lopment? An area that is not spoken of modestly. I think it is a disaster for decades to come. Prague can do nothing else but develop the underground network. Individual stations should be urbanised in a very sophisticated and timeless manner. People living in housing developments should realize that the environment they live in is often incomplete, even from a building point of view regarding the original plans by the authors of the housing complexes. Today, even famous historians take such an act as the housing development in Bohnice, which has been, for decades, destroying the panorama of Petřín as you can see a serrated panorama of lifts in the housing blocks, a little mercifully. However, when it comes to city development it was just a question of time before the plains above Bohnice were to be developed. I wouldn’t see it as something negative. To get back to what I was saying, though. Some progressive historians say: And you can see that even the countryside around Prague being interesting and picturesque managed to incorporate the huge housing development occupied by 50,000, 70,000, or 100,000 people. Someone had to take this step and someone had to be thinking on that scale. And people lost that scale. I sometimes give an example of some incomplete housing developments – that they are actually the steps of little people. That doesn’t mean that they would be small people but that you see them from afar as they approach the underground. They walk in the wasteland they call a park but it is not actually a park. A park looks different. But, in relation to the housing developments, there should be forests. There should be housing developments of a Finnish style, with forests. But there also must be someone who would look after the parks and forests. Someone needs to plant them and put themselves out for future generations. To invest, even though they won’t live to see the tree reach 4 m at its crown. But our grandchildren will. And this didn’t happen. So, you come to the housing development and from the point of view of scale feel like being in a vague area as the tiny person is approaching you, closer and closer and then suddenly he misses you…

Arnošt Wagner / foto:© CTP INVEST, alena kamas

Můj účet

  • Přihlášení
  • Registrace
  • Moje předplatné
  • Zapomenuté heslo

Sledujte nás

Copyright © 2015 WPremium event, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.