Architekt jako ohrožený druh?

Hlavní stránka » Články » Architekt jako ohrožený druh?

Architekt, urbanista, milovník historie, hudby a umění, rodák z Kutné Hory. To je šéf architektonického ateliéru Studio acht Václav Hlaváček.Byl naším hostem v cyklu redakčních rozhovorů, tentokrát na téma: Urbanismus v menších městech versus velké územní celky v metropoli.

Jak hodnotíte uplynulý rok?
Loni nejen u nás v ateliéru, ale myslím i obecně, kulminovaly práce na širších urbanistických celcích, v oblastech se smíšenou nebo bytovou výstavbou. Jediným lékem na – nebudu říkat bytovou krizi, ale předražené bydlení obecně – je fakt, že se byty budou stavět. Ale na územích, která jsou patřičně regulována objemově i z hlediska infrastruktury, dopravy atd. Takže je důležitější neztratit hlavu než stavět paskvily jenom proto, aby se snížila cena. Jde o to, skutečně udržet očekávaný urbanistický vývoj dané oblasti v určitém rámci.

Co myslíte slovem „očekávaný“?
Mám na mysli plnění a úpravy územních plánů, ať ve vztahu k Praze a k metropolitnímu plánu, anebo k odstraňování dneska už zřejmých vad územních plánů na úrovni krajských či okresních měst. Územní plán se vyvíjí, musí reagovat na skutečné potřeby dané oblasti. Dokončovali jsme velké urbanistické rozvojové studie a zároveň jsme se snažili v menším měřítku, na úrovni okresních a malých měst, opravit některé zřejmé chyby, které z jejich územních plánů trčely a bránily harmoničtějšímu rozvoji příslušné oblasti.

Můžete zmínit konkrétní příklad?
Teď již mohu říci, že se povedla jedna z největších rozvojových studií, a to v Praze na Jižním Městě, v oblasti Opatova a Chodova. Je to území, které bylo dlouho poznamenáno lokálním rozvojem v několika oblastech najednou. Troufám si tvrdit, že tato studie měla velkou ambici na takřka 1 mil. m2 vlastně sjednotit a zharmonizovat rozvoj městské části i proto, že vlastně zahrnuje obě strany dálnice D1.
Rozumím správně, že se v minulosti na tomto území začalo stavět, ale v určité fázi stavba zamrzla a obyvatelé vlastně žijí v nedokončeném projektu?
Přesně tak. Městská část s jistou mírou politických změn na radnici musela čelit parciálním zájmům jednotlivých developerů. Někteří chtěli administrativu, jiní bytový dům, další zase garáže atd. Vůbec se nedivím, že v tomto chaosu jednotlivých malých investic na tak obrovském území, které pracuje se zcela jiným měřítkem, musela být i ta politická reprezentace úplně zmatená. Nehledě na to, že – co se týká „velkého urbanismu“ – nebyla 90. léta a přelom tisíciletí skutečně nijak vyspělou dobou.

Čím se tedy současná koncepce liší?
Bez kontaktu s městskou částí, kdy architekt pracuje jen s teoretickými podklady a částí zainteresovaných odborníků, třeba s dopravcem nebo s člověkem, který počítá akustiku, nebo dokonce „jenom“ s krajinným architektem, nepřijde na některé sociální souvislosti – a nejspíš ani na nějakou prostorovou kompozici. Kdyby tato studie nepřekročila D1, tak k dominanci bude vždy lákat zakončení centrálního parku v ose západ – východ u stanice metra Opatov. Zadání prošlo různými školami architektury a pokaždé to bylo stejně… A protože bylo zadání rozšířeno o území na druhé straně dálnice, tak najednou zjišťujete, že tolik diskutovaná výšková úroveň zástavby má šanci navázat na výškové úrovně, které jsou v docházkové vzdálenosti, tedy do 1 km od stanice metra. Což znamená, že na té stanici můžete udělat to, co se očekává, velmi přirozeně. Tedy žádnou megalomanii, žádné mrakodrapy, ale v podstatě naplnit vše, co se v daném místě předpokládá.

A co lze od takového zadání očekávat?
Třeba komerční náměstí – v „lidském“ měřítku. To znamená šesti- až osmipodlažní domy, prostě běžné pro takový prostor. Až teprve v docházkové vzdálenosti můžete hladinu zvedat – ne obráceně. Chápete? Tady se 30 let myslelo, že je to opačně. Tam by měla být dominanta a mělo by to klesat. Ale kam klesat, do starého Chodova? Naopak. Vždyť vlastně většinová zástavba Jižního Města je kolem 12 podlaží a výše. Takže třeba studie objemové kompozice, která nyní obsáhla větší území, může uvažovat v širších souvislostech. To je jedna věc. Nicméně v této oblasti pokaždé narazíme na to, na co se komunisté vůbec neohlíželi, což je konfrontace dvou struktur: vesnické či maloměstské a sídlištní. Ale tam už není potřeba pojmenovávat formy, jestli je to modernistická struktura atd. Prostě je potřeba si říci: Tady je sever, tady je západ, odtud fouká vítr – a pak pracovat v objemech.

Ono s těmi sídlišti je to asi složitější…
Je zajímavé, že některá pražská sídliště, třeba Bohnice, Ďáblice nebo Jihozápadní Město, se pomalu ale jistě se stávají multigeneračními, kdy babička či děda hlídají vnoučata. Není to jen český fenomén, ani nějaká ostuda, v Nizozemsku je situace podobná; je to normální, není to nic staromódního, naopak tohle rodinu více stmeluje. Člověk někde vyroste, objevuje svět, dá si tam první cigáro, první pusu holce a nemá důvod místo, kde vyrostl, opouštět… Dispozice bytů ve starých panelových domech jsou skvělé, mnohdy tisíckrát lepší než produkce 90. let. To víme. Ale jsou monofunkční ve smyslu typovosti. Máme 99 % bytů 3 +1 o iks metrech čtverečních. Ale když chce druhá generace samostatně žít, chce o pár metrů více. Což znamená, že velcí developeři, kteří to s rozvojem bytové zástavby a městských částí myslí vážně, musejí nabídnout – a nabízejí – širší vějíř možností bytových typů. Příslušníci další generace zůstávají a zatím bydlí třeba dva bloky od místa, kde s rodiči vyrůstali, a předávají to svým dětem. Je to přece totéž, jako by někdo byl ze Žižkova nebo ze Smíchova a měl k nim vztah. No, a někdo je z Jižáku… Je to přece cool místo obklopené lesy a parkovým prostředím.
Při představování některých vznikajících projektů místním obyvatelům vzniká téměř nepřátelské prostředí. Leckdy to nebývají smysluplná setkání a často se zvrhnou ve vzájemné hrubé osočování.
Ale na druhé straně stojí často nějaký politický vliv jednotlivců, kteří dokážou většinový zájem strhnout k populistickým tématům, což je osvědčené. A zároveň je tu obecná nechuť k něčemu novému – a to není jen u nás. My jsme naši studii zástavby Jižního Města měli možnost veřejně představit zatím třikrát – a budeme pokračovat. Tak složitý organismus, jako je rozvojová studie na dalších 50–100 let, se nedá vysvětlit laikům za jedno odpoledne, navíc v nervózním prostředí. Nepodceňujme názory lidí, protože když neslyší druhou stranu a budou pod tlakem nějakého politického demagoga z opozice, tak podlehnou názorům typu: Tady bydlím léta, nikdo mě nebude poučovat, stejně jsou za tím jen zisky developerů… Nás ta studie moc bavila, i když to bylo opravdu komplikované. Záběr ve velkém měřítku nám strašně pomohl.

V jakém směru?
V porovnání s rozvojem menších měst, jako je Rožnov pod Radhoštěm, Stříbro, Kutná Hora, Milovice atd. Srovnání mě přivedlo k tomu, že právě tam se stávají velké chyby. Obce musely mít v určitém termínu územní plán, takže se urbanismus zvrhl většinou v takovou teoretickou náplň, aby územní plán zahrnoval všechno, co vyžaduje vyhláška. Ale pak najednou zjistíte, že podhorské město by podle územního plánu dovolilo jít do hor výškové zástavbě typu sídlišť z 80. let. A teď změňte územní plán, když máte za sebou investora, který má chuť zaplnit nedostatek bytů ve městě, kde vlastně neexistuje trh. Protože lidé nakonec zjistí, že je lepší si koupit polorozpadlý baráček za kopcem a za cenu nového bytu si ho opravit – a mít k tomu i zahrádku.
To svádí k závěru, že velké území přináší velké starosti a malé město znamená menší starosti. Ale určitě to není tak snadné…
Hlavně výsledek je dost podobný a z estetického hlediska vypovídá o kultuře národa. Nesmíte udělat chybu v měřítku a nesmíte slevit z nároku na estetiku, a už vůbec ne na úrovni okresního města. Před rokem jsem byl naplněn entuziasmem, že v okresních městech se všechno jednoduše a rychleji projedná atd. Jenže nakonec se ukáže, když jsme ve fázi územního řízení, že tam neexistuje trh a cena nemůže být vysoká. Tudíž vás začnou opouštět investoři, prodají to, nebo zadají stavebním firmám, aby si to za svou marži postavili. Stavební firma pak prohlásí, že nepotřebuje architekta, že má projektanta. A už to jede: zateplovák, pistáciová barva… A nemohu tam stát s cedulí a říkat: Urbanismus je docela dobrej, to jsme dělali my, ale pak už na nás neměli peníze… Ale nejde o velké peníze, to jsou normální peníze projektanta. Pohybuji se v branži přes 30 let a vím, že to nejsou předražené projekty, protože baráky jsou standardizované, musí se pracovat s konstrukcí. Mrzí nás, když nám tu práci vezmou na úrovni územních řízení, protože mají představu, že architekt je na projektu to nejdražší. Ale to už město nemůže ovlivnit.
Takový trend je vidět třeba v Německu v malých městech, kde je rukopis velmi podobný…
Přesně tak. Nám z těch 10–15 zakázek zbyly nakonec dvě. Nevím, jak tohle půjde dál. Tlak na kvalitní architekturu sílí ve velkých městech. Některé jednotlivosti se povedly; nejsem ten, kdo říká, že všechno je špatně. Ne každý chce mít velký ateliér, dělá individuální výstavbu – a dělá ji poctivě a pěkně. Ale to jsou opravdu jednotlivé věci. A když věci chcete změnit, tak ekonomika musí jít společně s vámi. Ale také určitá úroveň kultury.

Je to dáno kvalitou projektů?
Nedovedu si představit, že by dnes někdo přišel s rozvojovou oblastí na úrovni územního rozhodnutí v Praze a měl podřadnou architekturu. Developeři by se mu smáli a nevěřím, že by takovou produkci někdo úspěšně prodával. Takový hlad po bytech zase není a jsou tak drahé, že si rozmyslíte, co si koupíte. Stejně jako je vyspělé publikum ve velkých divadlech, měli by být lidé nároční i na větší výstavbu při naplňování územních plánů. Neplatí to jen pro bytovou výstavbu, ale třeba i pro dopravní řešení. V Holandsku je nemyslitelné, že by dopravní stavbu nekoordinoval architekt. To tady nefunguje…

Z kterého projektu na menším městě máte osobně radost?
Mám velmi krásný příklad: Rožnov pod Radhoštěm a neuvěřitelně příjemná a korektní spolupráce s vedením města i se stavebním úřadem. Musím potvrdit férové postupy, přísnost stavebního úřadu, který vás skutečně donutí respektovat normy atd. Nyní se staví druhá etapa a ukazuje se, že ta třetí už bude úplně jiný level, jak v použitých materiálech, tak v ceně, která se může malinko zvýšit.

ARNOŠT WAGNER / FOTO: TOMÁŠ SLAVÍK A STUDIO ACHT

Sledujte nás

Copyright © 2018 WPremium event, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.