Petr Franta vystudoval architekturu na ČVUT v Praze v roce 1972. Po škole pracoval pět let v ateliéru ETA v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy. Kvůli svým aktivitám ohledně šíření Charty 77 byl vyšetřován Státní bezpečností.
Následně se mu však podařilo odjet do exilu do Kanady. Postupně se zde etabloval jako architekt a dařilo se mu.
Proč ses vrátil do Prahy, když jsi byl v Kanadě úspěšným architektem?
Měli jsme v Montrealu zavedený ateliér, ale najednou jsem mohl domů, takže jsem se hned v lednu 1990 přijel podívat po 13 letech do Prahy. Asi rok nato jsem znovu odlétal – tehdy ještě zpátky domů a do ateliéru v Montrealu – a na letišti jsem potkal Ivo Obersteina, kolegu z ateliéru ETA, který byl tehdy hlavním architektem města Prahy. Jak jsme tak procházeli letištěm, říkali jsme si, jak je zanedbané a zastaralé od otevření v roce 1968, kdy nově dokončené letiště bylo velmi „neslavnostně otevřeno“ náletem sovětských okupačních antonovů, jejichž ponuré dunění jsme slyšeli onoho srpnového rána až na Vinohradech. A Ivo mi řekl: „Tak s tím něco udělej!“ Začal jsem se zajímat na ministerstvu dopravy, Správě letišť, Řízení leteckého provozu, co se vlastně chystá, konzultoval s letištními experty v Praze, v Londýně i v Montrealu, kde sídlí Mezinárodní asociace letectví IATA. Mezitím se rozdělilo Československo, v roce 1994 Útvar hlavního architekta vypsal vyzvanou soutěž na návrh, které jsme se zúčastnili s Michalem Brixem; patnáctičlenná porota rozhodla, že náš návrh byl vybrán k realizaci. Začal maraton dokumentace k územnímu rozhodnutí, vyjádření ke stavebnímu povolení, vládou byla doba výstavby zkrácena z 36 měsíců na 30, takže se stavělo metodou fast-track, stavba běžela doslova 24/7, byl to prestižní projekt, takže vedle našeho pražského ateliéru v Londýnské ulici jsme najali s letištními konzultanty Scott Associates na přání klienta výhradně pro letiště ještě kancelář v Národním domě na Vinohradech. Stavba nám detailní výkresy doslova tahala z plotrů… Kancelář v Montrealu jsem tudíž vzhledem ke svému pracovnímu vytížení v Praze v roce 1994 předal partnerovi, nicméně jsem si udržoval licenci architekta k dalším projektům, což jsem využil a platí to dodnes…
Které projekty jste poté realizovali?
Na Pražském hradě jsme se účastnili výběrového řízení na Císařskou konírnu. Ta už jako galerie sloužila, ale Správa Pražského hradu měla představu výstavní síně muzejní kvality s kontrolou klimatu k výměnným výstavám vzácných děl s požadavkem konstantní teploty 20 °C. Díky skleněným stěnám a jejich výšce, která vyšla podle klimatologického modelu přesně pod patu klenby, je v prostoru možné udržet stálou teplotu a vlhkost, a je tedy možné vystavovat a pojistit artefakty nejvyšší světové úrovně. Další výběrové řízení bylo na rekonstrukci Kaple Svatého kříže s požadavkem na konstantní teplotu k permanentní výstavě Svatovítského pokladu, ten zde byl vystaven od roku 2011 až do covidové pandemie. Předcházely tomu projekty Palác Flora na Královských Vinohradech, komplex budov Záhřebská 23–25 a rekonstrukce funkcionalistické Londýnské 28 tamtéž, novostavba Horního nádraží v Karlových Varech, bytový dům se 100 byty Komunardů 20 v Holešovicích a další.
Máš za sebou i zajímavé projekty pro Židovskou obec.
Obnova židovských památek začala v Rychnově nad Kněžnou v roce 1991, kdy ještě nebyly v majetku Židovské obce, tedy v době, kdy synagogy jako duchovní prostory byly naprosto degradovány, za komunistického režimu sloužily jako sklady zemědělských strojů, vyjetého oleje… V lodi synagogy vzniklo Židovské muzeum Podorlicka s Památníkem Karla Poláčka. Obnova pokračovala rekonstrukcí synagogy v Polné, která byla ve zcela dezolátním stavu, posléze i Rabínského domu rovněž v Polné pro výstavu Hilsneriáda a role profesora Masaryka v této aféře, následovala rekonstrukce židovské školy v Jičíně, pro Židovské muzeum v Praze výstavní okruh Cesty bez návratu v Pinkasově synagoze v roce 2018 a nová expozice Židé v českých zemích ve Španělské synagoze v roce 2020, za covidu.
Přenesme se do relativně nedávné doby. Rád bych se zeptal, jaké bylo zadání pro architekta v případě budovy CIIRC ČVUT v pražských Dejvicích.
Nejdříve jsme do Generelu rozvoje ČVUT navrhli na žádost prorektora hmotovou studii proveditelnosti na pozemek Technické menzy. V roce 2008 prof. Vladimír Mařík, ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, vytvořil program, který specifikoval různé funkce institutu – počty a velikosti učeben, všech pracovišť, auditorium atd. My jsme je prověřili v dřívější hmotové studii s odhadem všech nákladů, což bylo později prezentováno rektorem ČVUT a grémiem děkanů premiéru Topolánkovi a ministerstvu školství.
Co projektu předcházelo?
Výběrové řízení na dokumentaci pro územní rozhodnutí, posléze na generálního projektanta, na stavební povolení a prováděcí projekt, já a naše kancelář jsme měli smlouvu na autorský dozor. Původní objekt Technické menzy, ale i podstatnou část areálu ČVUT navrhl prof. František Čermák, můj profesor, prvorepublikový funkcionalista, který uskočil s fasádou o 5 m od uliční čáry, což architekti ve 30. let v Praze často navrhovali. My jsme tzv. budovu B vrátili prostřednictvím skleněné předstěny k uliční čáře a původní architekturu mého profesora jsme rekonstruovali. Je viditelná z ulice a prostor slouží jako schodiště do poslucháren.
Je to komplex více budov…
Budova A je novostavba. Do podzemí jsme umístili zakladače pro 198 parkovacích míst a nad ním jsme realizovali požadavky podle programu prof. Maříka. Použil jsem technologii dvojité fasády, kde v prvním plánu je skleněná fasáda z trojskla plus předsazená fasáda z ETFE fólie (ethylen-tetrafluorethylen), která se diagonálně ovíjí kolem skleněné budovy. V podstatě je to pneumatická fasáda, polštáře ETFE různých délek jsou pod konstantním tlakem, přičemž nejdelší z nich má 62 m.
Má fasáda i další funkce?
Ano, vzduchová mezera mezi vnější a vnitřní fasádou slouží na jižní a západní straně jako pasivní solární kolektor k rekuperaci energie v zimě a ochlazování v létě, kde spolu s nasáváním vzduchu ze severní strany a s technologií chladicích trámů pomáhá regulovat klima v budově při úspoře zhruba 30 % energie. Současně souvrství dvojitého opláštění tvoří zvukovou izolaci vůči hlavní rušné ulici.
Pověz něco ještě o projektu památníku bitvy u Austerlitz, tedy u Slavkova u Brna.
V roce 2016 jsme se zúčastnili výběrového řízení Jihomoravského kraje na úpravu návštěvnického centra u Mohyly míru, následovalo územní rozhodnutí se stavebním povolením a tendrovou dokumentací v roce 2018. Vše vypadalo pozitivně k zahájení stavby, ale pak se ukázalo, že není zajištěno slíbené financování. Mezitím přišel covid, nic se nedělo a pak najednou, po několika letech, projekt opět ožil, s financemi posléze pomohla také Evropská unie. Následovaly tendrová dokumentace, výběr zhotovitele a stavba, ale problémy pokračovaly – mezitím vypukla válka na Ukrajině, takže zdražily stavební materiály, doprava a vlastně všechno okolo stavby. Nicméně po dvou letech, kdy jsme na stavbu jezdili každé dva týdny na kontrolní dny, jsme projekt dokončili.
Jaká byla historická návaznost?
Mohylu míru navrhl architekt Josef Fanta původně ke 100. výročí bitvy u Slavkova, ale realizace se zpozdila z finančních důvodů i kvůli první světové válce. Cílem bylo důstojně uložit kosterní ostatky padlých vojáků bez rozdílu národnosti, které se do té doby nacházely – a dosud nacházejí – na různých místech rozlehlého bojiště. Architekt Fanta zpracoval šest návrhů, z nichž byl vybrán ten s ossariem pod kaplí. Místo komitétem požadované rozhledny nad bojištěm dodatečně navrhl schodiště s balkonkem, ale to se nakonec nerealizovalo a linie zůstala čistá. Na úbočí navrhl stupně, při otevření na nich stáli čestní hosté a mohli přehlížet obě strany bojiště. Tyto stupně jsme odhalili a zrekonstruovali podle Fantova původního návrhu včetně oválu cest. V rekonstruovaném památníku jsme navrhli nový celoprosklený vstupní vestibul po celé délce budovy a nad střechami muzea nový návštěvnický okruh se dvěma novými rozhlednami v osmimetrové výšce, poskytujícími výhledy na místa bojů. Vloni na podzim zde byla instalována výstava k 220. výročí bitvy u Slavkova.
Na jakých zakázkách nyní pracujete?
V současné době se věnujeme pražským Královským Vinohradům. V Záhřebské ulici, v našem dřívějším projektu z roku 2000, upravujeme horní patra – lofty do vnitrobloku, v celém přízemí je nová kavárna – bistro. V ulici Jana Masaryka rekonstruujeme dům. A byl bych rád, abychom mohli v ulici Jugoslávských partyzánů v Dejvicích realizovat poslední fázi budovy s aulou pro rektorát ČVUT tak, aby navazovala na náš předchozí architektonický návrh budovy CIIRC. A nyní dokončujeme se specialisty na návrhy udržitelného designu fasád studii, aby budova mohla obdržet klasifikaci PENB B/A. Rovněž doufám, že dovedeme k realizaci náš covidem odložený vítězný návrh instalace nové expozice Letem světem s Václavem Havlem na Letišti Václava Havla v Praze.
Co kanadský příběh projektu, za který jsi obdržel v roce 2025 titul Zahraniční stavba roku 2025 (viz Development News 4/2025, str. 3) – Ateliéry umělců, Projekt Y, Lake Farmer, Quebec, Kanada?
V Montrealu jsme měli kancelář v ne zcela využitém komplexu historických budov přímo v centru. V půli 80. let se nám podařilo přesvědčit majitele, abychom změnili masterplan celého bloku a posléze se změnou funkce rekonstruovali na 67 loftů – ateliérů pro bydlení a práci. Projekt byl velmi úspěšný, takže synovi majitele Laurentovi Côté jsem navrhl následně letní sídlo na jezeře Lake Farmer v Laurentinské vysočině, asi hodinu cesty od Montrealu. Po letech, v roce 2004 mě na mé výstavě na McGillově univerzitě oslovil, že rodina má na témže jezeře ještě pozemek na útesu, s javorovým hájem. Laurent je sběratelem umění a mecenáš, tudíž zadání projektu znělo: ateliéry pro umělce s rezidenčním ubytováním. Tento koncept fungoval 15 let, tvořili zde umělci z Quebeku a z celého světa. V roce 2024 byl projekt zrekonstruován a byla dokončena druhá fáze. Takto byl publikován v deníku La Presse jako rozhovor s majiteli výjimečných domů. S architektonickým a konstrukčním řešením tohoto projektu jsem také zvítězil v soutěži Zahraniční stavba roku 2025. 
Výstava o tvých projektech putuje po světě…
V Galerii Jaroslava Fragnera byla v roce 2000 výstava o mých pracích v Kanadě a v New Yorku. Výstava o mých projektech v ČR Úhel pohledu / Ways if Seeing měla vernisáž v Montrealu v Exhibition Hall McGillovy univerzity v roce 2004, následovala Praha, Nadace české architektury – ABF, Barcelona v rámci veletrhu CONSTRUMAT 2005 a Czech Front Gallery v Los Angeles 2006, dále v Českých centrech v Sofii a Bukurešti. V 2017 byla v Muzeu architektury ve Vratislavi výstava Nowy symbol czeskiej technologii nad Pragą. V roce 2022 následovala výstava Význam souvislostí / Sense of Connection v Praze, v roce 2023 s přednáškou a panelovou diskusí Architektura paměti a slavkovské bojiště v Londýně na velvyslanectví ČR a v roce 2024 v Brně v Metodickém centru moderní architektury Význam souvislostí – výběr prací v památkovém kontextu.
Arnošt Wagner
Foto: Antonín Kratochvíl a archiv Petra Franty