Bavila ji matematika i deskriptiva, věnovala se kreslení. Studium architektury tak bylo pro Janu Mastíkovou jasnou volbou. Dnes je hlavní architektkou ateliéru Loxia, který má za sebou desítky projektů.
Na pražských Vinohradech, v sousedství parku Grébovka, sídlí v noblesní vile z konce 30. let minulého století architektonické studio Loxia. Za rekonstrukcí domu, v němž vznikají návrhy rezidenčních i administrativních projektů, stojí sami jeho uživatelé. „K mým nejoblíbenějším koutům tady patří zimní zahrada. Je v ní tolik světla, že mě to nabije energií pokaždé, když do ní vstoupím,“ představuje nám své zamilované místo Jana Mastíková, hlavní architektka ateliéru, jehož rukopis nese pražské sídlo KPMG či radnice Prahy 12. Z bytových projektů pak např. Chateau Troja Residence, Suomi Hloubětín, Prague Marina Nova, Nový Rohan, Rezidence Kajetánka, Modřanka či Zahrady nad Rokytkou. Postaral se také o urbanismus obytné čtvrti Nové Chabry, kde svůj domov našly bezmála dvě tisícovky lidí.
Z výčtu projektů, které má Loxia za sebou, je zřejmá rozmanitost staveb. Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Počátkem října zástupci fotbalové Sparty, Prahy 9 a Prahy 18 podepsali memorandum o spolupráci a my nyní zpracováváme studii fotbalové akademie, moderního sportovního areálu, který vznikne na rozhraní pražských Letňan a Proseku. Tenhle druh projektu sice nepatří k tomu, čemu se standardně věnujeme, ale musím přiznat, že si tu práci neskutečně užíváme. Development v Praze, zejména ten rezidenční, je totiž tak strašně komplikovaný, že je radost zase jednou pracovat na něčem naprosto odlišném.
V čem je ta práce jiná?
Pro nás to sice představuje zcela nové zadání, práci na jiné typologii provozu, ale vzhledem k tomu, že jde o projekt, který podporuje sport, komunitní život a zčásti bude určen i široké veřejnosti. Všichni, kdo se na něm podílejí, táhnou za jeden provaz. Na rozdíl od klasického developmentu, který bývá plný nejrůznějších úskalí… A i když nás příprava fotbalové akademie hodně zaměstnává, ta práce je velmi osvěžující.
Proč jste si vybrala architekturu? Šla vám matematika a hezky jste kreslila?
Přesně tak. Bavila mě matematika, šla mi deskriptiva, chodila jsem do základní umělecké školy na kreslení a malbu. Architektura se tudíž jevila jako správná volba – spojuje v sobě technické a logické s kreativním, uměleckým. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.
A co vás z Brna, kde jste studovala, přivedlo do Prahy?
Po studiích jsem nějaký čas pracovala v jednom menším ateliéru, chvíli jsem dělala i na sebe. Z Brna do Prahy jsem tehdy jezdila autobusem, který na Florenci míjel budovu KPMG. Tedy stavbu, již svého času navrhla Loxia. A mně se ten dům moc líbil. Říkala jsem, že bych se na takových návrzích taky chtěla podílet. A tak jsem se odhodlala poslat do studia svůj životopis. No, a ono to vyšlo.
V Loxii jste už 12 let. Který velký projekt byl váš první?
Byl to urbanismus pro developera YIT, který připravoval výstavbu na brownfieldu v pražském Hloubětíně. V roce 2015 jsme uspěli s naším návrhem a teď tam stojí úplně nová čtvrť, v níž bydlí na 3 500 lidí. Funguje tam školka, obchody… Jsem s tím místem hodně spjatá. Když tam přijdu, vidím, že naše práce má smysl. A to je vlastně esence toho, proč jsem chtěla pracovat ve velkém ateliéru. V ateliéru, který taková zadání umí uchopit. Ono se může zdát, že místo jednoho domu jich do dané lokality navrhnete deset a máte hotovo. Ale tak to vůbec není. Tvorba velkých urbanistických celků, které mají fungovat i za 20 nebo 30 let, je velmi komplexní disciplína.
Zmínila jste složitost developmentu v Praze. V pražském Centru architektury a městského plánování se nyní představuje Metropolitní plán. S jakými očekáváními jako architektka-urbanistka k jeho přijetí přistupujete?
Stávající územní plán je starý už více než 25 let, a tak logicky nemůže odrážet vývoj města a společnosti, natož jejich aktuálních potřeb. Jako optimistka od přírody jsem proto k novému Metropolitnímu plánu přistupovala s očekáváním, že ukáže nové vize pro Prahu, a to jak z hlediska rozvoje, tak prostorového uspořádání. Podporuji myšlenku, že města by se měla přirozeně rozvíjet a zahušťovat, protože to je trend, jemuž se nelze vyhnout. Nově představený plán je graficky velmi atraktivní, ale už po prvních 14 dnech práce s ním, kdy jsme se snažili zorientovat a ověřit přes 50 lokalit, na kterých připravujeme projekty, musím říct, že je mimořádně složitý na čtení. Mnoho vrstev se překrývá a orientace v detailech vyžaduje zkušené oko. To je do jisté míry pochopitelné, i starý územní plán jsme se museli naučit číst. Stejně tak si musíme „zažít“ i ten nový. Ale nejde jenom o nás architekty a urbanisty. Naučit číst se ho musí především úředníci. Mrzí mě, že pro běžného člověka bude tento plán ještě méně srozumitelný než ten předchozí. To nyní považuji za jeho jedinou zásadní slabinu. Územní plán by totiž měl být čitelný pro každého, kdo v daném městě žije.
Vím, že jste nějaký čas strávila na stáži ve Valencii. Čím vás tohle město zaujalo?
Na Valencii, respektive na španělských městech vůbec, se mi líbí velkorysost územního plánování. Když to hodně zjednoduším, tak třeba kvůli opakujícím se záplavám padlo rozhodnutí odvést řeku mimo centrum města a v jejím původním korytě udělat park, nad nímž se klenou původní mosty. Parkem dojdete do Města umění a věd od architekta Santiaga Calatravy, impozantního komplexu futuristických budov, který je dechberoucím symbolem moderní Valencie. Je to architektura, která vás doslova omráčí. Což samozřejmě není, a ani nemůže být cílem každé architektury, nicméně v případě staveb jako opera, muzeum či knihovna je to správné. Katedrála svatého Víta stejně jako Sagrada Familia ve vás také vyvolají úžas. Dnes ale těch kostelů už tolik nestavíme, a tak musí tenhle wow efekt vyvolávat jiné, současné stavby.
Když pominu historické budovy, tak v Praze mnoho staveb, které nás ohromí, nemáme. Čím to je?
Držíme se při zemi, jsme konzervativní. Nejsme velkorysí plánovači. Neumíme si nalajnovat směr a ten pak držet. Praha ale moderní ikonické stavby potřebuje. Je tu „jenom“ Tančící dům – a to je opravdu žalostně málo. Nezbývá tedy než doufat, že se to podaří Vltavské filharmonii. Navíc místo, kde má stát, je neskutečně neutěšené a proměnu si bezesporu zaslouží. Moc si tedy přeju, aby se na stavbu filharmonie našly peníze, aby to nakonec neskončilo nějakým osekáním rozpočtu. V tom případě bych se snad raději klonila k tomu, abychom filharmonii nestavěli vůbec. Zároveň si ale kladu pragmatickou otázky, zda budeme schopni tak velkolepou stavbu udržovat, starat se o ni. Značné rezervy totiž máme i v péči o architekturu a veřejné stavby a při jejich údržbě.
Kromě budování moderních staveb máme nedostatky i na poli bytové výstavby. Vy osobně jste za Loxii součástí týmu, který stojí za Iniciativou pro dostupné bydlení. Co je její podstatou?
Velmi zjednodušeně řečeno – důvodem pro založení této iniciativy je nabídnout pomoc městům a obcím, aby spoluprací s odborníky z praxe dokázaly na svém území zajistit potřebné množství nájemního i vlastnického bydlení. Dostatečná nabídka by se pak měla promítnout do snížení ceny a přispět tak ke zlepšení dostupnosti bydlení všem skupinám obyvatel. Cílem iniciativy tedy bylo vytvořit a obcím nabízet jakýsi baťovský systém výstavby, který bude mít jasnou metodiku, vzorové postupy a smlouvy a bude využívat typová řešení i know-how soukromého sektoru.
Proč se do iniciativy zapojila Loxia?
Dušan Kunovský, iniciátor myšlenky, nás k tomuto projektu přizval a my jsme se pro ten nápad opravdu nadchli. Tým tvoří soukromé firmy, které jsou – troufám si tvrdit – špičkami ve svém oboru a mají léty prověřené know-kow. A tak jsme si řekli, že bychom své zkušenosti a znalosti z oblasti urbanismu mohli poskytnout městům a obcím, protože jejich starostové v drtivé většině případů stavitelství či architekturu nevystudovali. A pokud ano, mívají s rezidenčním developmentem minimální zkušenosti.
Navíc development v našich podmínkách není jednoduchý ani pro ty, kteří se mu věnují jako své profesi…
Přesně tak. Starostové musí řešit spoustu každodenních problémů – od školství po doktory, od sociální problematiky až po úklid sněhu či fungující obchod. Development jako takový je nad jejich možnosti a síly.
Jaká je odezva ze strany municipalit?
Po půl roce existence iniciativy, kdy už proběhlo mnoho jednání, je zřejmé, že ze strany obcí je o spolupráci značný zájem. Nicméně systém výstavby typových domů dobře funguje zejména tehdy, když se v maximální možné míře využije určitá opakovatelnost. V praxi to znamená, že výhodnější je na daném pozemku postavit třeba tři bytové domy, které budou ve své podstatě zcela stejné, ale v nějakém detailu trochu jiné. Pootočené, odlišně „nazdobené“, spojené do dvojdomu. Protože teprve pak lze maximálně vytěžit veškeré výhody, které typizace přináší. Ale ne každá obec tři a více bytových domů ve svém katastru potřebuje a využije.
Ze strany starostů to vyžaduje i velkou odvahu a dlouhodobou vizi. Volební období je však v celém procesu realizace bytového domu docela krátká doba…
To je určitě pravda. Jedni začnou projekt připravovat, přijdou volby a všechno může být shozeno pod stůl. Achillovou patou je i financování takového projektu. Málokterý ze starostů – a já se jim vůbec nedivím – vystoupí před své voliče s tím, že obec na několik desítek let zadluží.
Je něco, co vás na jednáních se zástupci municipalit překvapilo?
Velmi mě potěšilo, že existuje řada měst, která se nové výstavby nebojí. Naopak jsou otevřená spolupráci s developery a chápou, že když někdo postaví nové byty, přinese to do obce nové obyvatele, energii i daňové příjmy. Jeden starosta to vystihl s úsměvem slovy: „Aspoň se ta stará krev trochu naředí.“ Je příjemné vidět, že tito starostové rozvoj svého města berou jako přirozenou součást jeho života. Na rozdíl od Prahy, kde se často setkáváme s obavami obyvatel z nové výstavby – bojí se dopravy, nedostatku míst ve školkách nebo ve školách. V menších městech se k tomu přistupuje věcněji. Tamní představitelé vědí, že pokud jim přibudou dvě nebo tři stovky obyvatel, budou muset rozšířit školku či infrastrukturu a jsou na to připraveni. To považuji za velmi zdravý a inspirativní přístup.
Kromě standardní práce pro klienty Loxie a Iniciativu pro dostupné bydlení spolu s partnery renovujete zámek Bzí v jižních Čechách. V jaké jste fázi? A jaké s ním máte plány?
Projekt zámku Bzí pro nás představuje nejen záchranu historické památky, ale i snahu vrátit místu jeho duši a genius loci. Má to pro nás i jistý filozofický rozměr, podobně jako projekty Chateau Troja nebo Kajetánka. Víme, že některá místa mají svůj jedinečný příběh, který si zaslouží pokračování. Postupně, podle toho, jak nám síly a prostředky dovolí, oživujeme areál společenskými akcemi, které se těší velké oblibě. Aktuálně rekonstruujeme bývalé stáje – v první etapě, kterou chceme dokončit do roku 2027. Poté plánujeme otevřít celý areál veřejnosti – budou se tu konat svatby, konference i teambuildingy. V budově stájí vznikne do té doby 16 pokojů, včetně rodinných a svatebních apartmánů.
Jana Hrabětová
Foto: Bohdan Štoček a archiv Loxia